O nás
Tereza Vacíková :
Můj život se psy, aneb od kavkazáka k šiperce!
Od mého narození mne životem doprovázel veliký kavkazský pastevecký pes Andy. Byl to můj osobní strážce, nikdy mne nespustil z očí. Prožila jsem s ním celé dětství a jsem za to moc ráda. Málokterý pes by vydržel to, co jsem mu prováděla já! :-) Občas jsem mu šlápla na ocas, pacičku nebo jsem mu vytahovala jazyk z čumáku, pozor, byly mi tak 3 roky :-). Nikdy mi nic neudělal! Byl zlatý. Roky, ale ubíhaly, já jsem začala chodit do školy, Andík se stal tatínkem úžasných 12 štěňátek. Zažili jsme spolu tolik dobrodružství, jak v létě, tak v zimě! Bohužel, den po mém vysvědčení v páté třídě, můj Anděl Andy zemřel... Bylo mu jedenáct a půl roku, což je na velkého psa hodně, někteří se nedožijí ani sedmi let....Bylo to smutné! Myslím si, že lepší domov jsme mu, ale dát nemohli. Láska ke zvířatům v naší rodině je opravdu veliká! Děkuji Andy, že jsi se mnou byl, když jsem Tě nejvíce potřebovala!
Když Andy odešel bylo na naší zahradě hodně smutno! Žádné vyhrabané díry, žádné štěkání, nic... Jen ticho.
Říká se, že nejlepší lék na takovou bolest je pořídit si štěňátko... Bohužel tohle štěňátko se nám stalo osudným... Nikdo už nebude takový, jako Andy!Rozhodli jsme se opět pro kavkazského pasteveckého psa, tentokrát ale fenečku. Koupili jsme tedy Nelu. Ta už ve dvou měsících hlídala zahradu, jak dospělý pes. Nikoho cizího k nám nepustila... Jak týdny utíkaly, bylo to s Nelou čím dál tím horší. Na procházce musela nosit náhubek, protože ONA by byla schopná zabít! Psi jí nevadili, ale lidé ano... Nevíme proč... Až jednoho zimního dne se to stalo. Šla jsem ze školy a jako každý den jsem ji chodila na zahradu pozdravit. Vždy jsem ji přes plot pohladila a utíkala domů psát úkoly nebo jsem odjížděla na nějaký kroužek. Toho dne mne z ničeho nic napadla. Bylo ji pouhých 10 měsíců. Naštěstí jsem měla péřovou bundu, takže jsem měla jen modřiny a malé jizvy po jejích zubech... Po pár dnech Nela napadla i moji babičku, také to naštěstí nebylo nic vážného. Museli jsme zvážit všechny priority. Zkusili jsme vše. Jeli jsme s ní i za psím psychologem, ten nám řekl, že ten pes to nemá v hlavě v pořádku, že ji máme utratit. To se nám opravdu nechtělo, jelikož jsme milovníci zvířat a ne nějací tyrani. Hledali jsme pro ni tedy novou rodinu, kde by měla využití. Nejlépe na hlídání nějakého objektu. Nic takového jsme bohužel nenašli. Po nějaké době jsme oslovili jednu paní chovatelku kavkazských pasteveckých psů. Ta řekla, že si Nelu vezme. Byli jsme šťastní, v rámci možností, že se Nela bude mít dobře. Ale od té doby, co jsme ji tam dali nám paní neposlala ani jednu fotku, o kterou jsme prosili, nekomunikuje s námi, nic..... Letos (2019) už je to 7 let, co s námi Nela není... Mrzí nás, že jsme ji neuměli najít láskyplnější domov. NIKDY NEDÁVEJTE NA PRVNÍ DOJEM! TEN JE VĚTŠINOU ŠPATNÝ!!!
Po těchto smutných událostech nás oslovila paní chovatelka, od které jsme ji měli, že má doma ještě takové malé čertíky. Jestli nemáme zájem. Taťkovi se to samozřejmě moc nezamlouvalo, když měl doteď 80 kilové psy, a teď by měl přijít 7 kilový??? No, já se ale nevzdávala! Přemlouvala jsem a přemlouvala! Taťka mi dal ultimátum, jestliže budu mít na konci roku samé jedničky, tak mi ji koupí. V pololetí jsem totiž měla i nějakou dvojku... Moc tomu nevěřil, že bych to dokázala vytáhnout... ALE JÁ JSEM TO DOKÁZALA!!! A tak jsme na konci školního roku jeli pro malého ďáblíka! Bessinku!!!
Jak jsem se dostala k agility? Proč mi agility a Bessinka změnily život? Proč chci trénovat ostatní?
K agility jsem se dostala náhodou. Se svou, tenkrát tří letou, Bessi jsem hledala něco, co by nás spojovalo a bavilo. Do jejích tří let jsme dělaly jen nějaké triky. Měla jsem každý den, kromě víkendů, nějaký kroužek, takže jsem na ni neměla čas. Na procházky chodila s taťkou nebo babičkou. Když jsem přestala chodit na gymnastiku, měla jsem více času na pejska. Sice to byl jen jeden den v týdnu, ale stálo to za to. Začala jsem se ji více věnovat. Dokonce jsme s mamkou objevily i jeden cvičák 30 km od našeho domova, kde se Pavla Martíšková věnuje agility. Začaly jsme tam jezdit. Po absolvování kurzu pro začátečníky jsme se přesunuly do pokročilých. Besska se učila hodně rychle, takže jsme běhaly i trošku těžší sekvence než ostatní. Moc nás to bavilo. :-) Díky Pavle jsem se naučila, co to vlastně agility je, poznala jsem super lidi! Chvílemi jsem měla chuť to všechno vzdát, ale Pavla mě naučila trpělivosti a až u ní jsem pochopila heslo:,, KDYŽ NEMŮŽEŠ, TAK PŘIDEJ VÍC" !!! Bez ní bych nebyla tam, kde jsem dnes a za to ji patří veliké DÍKY!
Jenže tu byl jeden veliký problém: devátá třída, výběr střední školy a přijímačky...
Jenže tu byl jeden veliký problém: devátá třída, výběr střední školy a přijímačky...
To bych nebyla já, abych si nevybrala něco extra. Našla jsem si školu v Praze, 150 km od domova. Nikdo z nás nečekal, že bych tam udělala přijímačky, ale já je zvládla. Dokonce jsem byla 40. z 490 přihlášených... Tím pádem bylo rozhodnuto, jakým směrem povedou moje další kroky... Se školou v Praze jsem musela přestat s tréninky ... Neměla jsem na to čas a Bessku jsem si do Prahy vzít nemohla... Trénovala jsem jen doma na zahradě v sobotu, ale né pravidelně... Musela jsem se i o víkendu učit.... V neděli jsem odjížděla na internát... Nic z toho mě ale neodradilo, já trénovala dál... Vše jsem zvládala. S Bessinkou jsme splnily spoustu zkoušek a nyní nám chybí poslední zkouška do elitní kategorie SA3!!!
AGILITY A BESSI MI ZMĚNILY ŽIVOT! Díky agility jsem se naučila, co to znamená být součástí týmu. Naučila jsem se vnímat i druhé, ač se jedná o lidi nebo o psy... Přiznávám, že svůj čas jsem raději trávila s našimi psy na procházkách než s lidmi na nějakých oslavách... Připadala jsem si vždy mezi svými spolužáky odstrčená, jako bych nepatřila do party. Já jsem byla vždycky ta divná, co tráví svůj čas jen se psy... Od doby, co se věnuji agility si tak už nepřipadám. Svůj čas trávím s lidmi, kteří mají stejné zájmy: sport a psy... Díky agility jsem poznala super lidi, které nechci nikdy ztratit.
Proč chci trénovat ostatní? Eliška Kaletová nám na táboře řekla jednu větu, kterou mě motivovala k této činnosti. Řekla: ,, Já jsem se naučila vnímat svoje chyby na parkúru poté, co jsem začala trénovat ostatní.'' Vždy bylo mým snem někoho trénovat. Proto na našem cvičáku otevírám kurz agility pro začátečníky. Chtěla bych Vám sdělit všechny moje zážitky a zkušenosti, které jsem nasbírala od těch nejlepších trenérů v ČR: Pavly Martíškové, Kateřiny Malačkové, Radky Mokrišové, Elišky Kaletové, Alice Boháčové, Kristiny Půdové, Barbory Škarnitzlové, Anety Grygarové, atd...
Děkuji a budu se na Vás těšit každou neděli v 9.00 na kynologickém cvičišti ve Vimperku. Krásný den plný úsměvů přeje:
Tereza Vacíková a šiperky
google-site-verification: google6908c3ab45a428c7.html